Kubánské střípky
Na Kubu jsme vyrazili v listopadu a dobře jsme udělali, cesta letadlem přes Moskvu se nesla v pohodovém leč velmi dlouhém duchu a my po 21 hodinách cestování byli připraveni objevovat něco málo ze socialismu, doutníků, rumu a všudypřítomné salsy. Natěšeni jsme se rozhodli začít s naším prozkoumáváním v Havanně, hlavním městě. Po ubytování v místních Casas particulares u paní Eleny a jejího manžela, kteří se pro nás stali osudovými i pro další naše putování, už nic nebránilo tomu vydat se do ulic. Na Kubě pokud nemáte zajištěné ubytování, není problém v prvním ubytování prozradit vaše další plány a hned je všechno zařízené. Poté, co jsme se svěřili, že budeme pokračovat do Trinidadu během 10 minut paní Elena a její manžel vyburcovali pět svých známých s ubytováním v Trinidadu a hned bylo jasné, kde budeme bydlet.
Náš první cíl
Náš první cíl byl bezcílně se toulat až se někde před námi objeví slavná havanská katedrála, probrouzdali jsme se přes hlavní třídu Prado k parlamentu a skrz uličky, kde se pohyboval i Ernst Hemigway a hle netrvalo dlouho a Catedral San Cristóbal v plné své kráse stála před námi. Název katedrály není náhodný a odkazuje k památce Kryštofa Kolumba, jednoho z největších objevitelů v historii. Už od poloviny 18. století zdobí starou část hlavního města. Večer jsme zakončili stylově, jako všichni, kdo se na Kubu těší za výborným Mojitem. Neodolali jsme mu v baru, který byl i pro Hemingwaye mojitovou vlajkovou lodí, v baru, který dnes krom živé hudby každý večer, vyšperkovaly i vzkazy návštěvníků na zdech. Jmenuje se La Bodeguita del medio a Mojito rozhodně dělá naprosto výborné.
Trinidad
Když jsme již měli jasno, kde složíme v Trinidadu hlavu, ikdyž s nejistotou, jak ono místo vypadá, mohli jsme se sem po Havanně přesunout. Jaké bylo překvapení, když nás na jedné z hlavních dlážděných ulic v Trinidadu našla černoška s nehtama nalakovanými na růžovo, očima plnýma spirituální černošské mystiky a vlasama černýma a kudrnatýma, že by ji v Čechách záviděla leckterá dáma s trvalou. Zřejmě jsme byli v tu chvíli jediní cizinci s kufry blízko jejího ubytování, na které už čekala, jak nám zařídila paní Elena z Havanny. Po mírné nedůvěře z mé strany, že není možné, aby nás takhle našla a chce nás jen někam odtáhnout, jsem se nechala přesvědčit a šla do jejího domu. Seznámila nás se svojí sestrou, která měla i již ryze černošské plné až přeplněné tvary nejen na hrudi, ale i na celém svém mohutném těle, a ukázala nám pokoj s terasou, ze kterého byl neskutečně zajímavý pohled na neskutečně zabordelařený dvůr. Nezbývalo než myslet na to, že všechno má své skryté kouzlo a cestování přináší nevšední zážitky.
Co by turistu mohlo překvapit je nespočetný počet taxikářů, kteří jeden přes druhého křičí prostě jen „taxi?“, někdy i synchronně v pěti hlasech najednou. Tady slovní zásoba v podobě anglického důrazného „NO“ se zdá být dostačující, jen se budete muset smířit s tím, že nejen v Trinidadu, ale po celé Kubě tohle slovo využijete ze všech nejvíc, vzhledem k vytrvalosti a počtu obchodníků i taxikářů.
Ač se Trinidad zdá být jako tiché místo, na hlavním náměstí Plaza Mayor je tomu jinak. Kdo hledá tepnu tohoto místa, najde ji zde. Může za to i místní škola salsy pod širým nebem, která je připravena unavit Vaše nohy každý den živou salsou s nejedním kubánským učitelem. V Casa de la musica na Plaza Mayor se hudba rozléhá do okolí a prostě nejde stát nehybně na jednom místě a i naše boky se pořádně rozhýbaly. Na Kubě mají totiž snad i novorozenci již vyvinutý smysl se pohybovat v rytmu této živé energie, kterou salsa odnepaměti má. Trinidad i přes neustálý pohyb turistických zvědavců je město, kde se vyplatí pomalu procházet skulinkami a setkávat se s životem místních. Kůň je tady hlavní pomůckou, jak se dopravit z bodu A do bodu B a před domy posedávají grandiózní kubánky a nebo dědové, kteří si jen tak vychutnávají něco málo z kubánského doutníkového bohatství nebo si prostě hrají s vnoučaty. nemilé zážitky velmi specifické a svérázné země s jedinečnou atmosférou.
Za lepším výhledem jsme museli vyšplhat na věž Convento de San Francisco de Asis za doprovodu kytar pár milých kubánců, kteří svůj talent dávali najevo v parku před konventem. O Trinidadu se říká, že se zde doslova zastavil čas a ano… zastavil. Dávno zašlé časy výnosů z cukrové třtiny, dali tomuto městu nejeden krásný koloniální palác, ty se podařilo doslova zakonzervovat ve své době. V jednom z nejstarších měst Kuby z roku 1514 se dodnes prohání koně a moderní restaurace se schovávají za novou fasádou původních domů. Časy, kdy se Trinidad pyšnil nejvyššími výdělky z cukrové třtiny, jsou sice pryč, ale zato dnes nechybí výrobny na zpracování tabáku a samozřejmě turistický ruch, z kterého plynou další nemalé zdroje příjmů.
Na pláži
Po objevování nových záhad tohoto města skrz horké ulice není od věci zavítat konečně na karibskou pláž, pro nás to byla Playa Ancón u Trinidadu a udělali jsme dobře. Blízko nádherné bělostné pláže se rozléhá jen jeden resort a jinak je to končina neposkvrněná cca 12km od Trinidadu. Pohodové koupání jsme chtěli proložit i pohodovým popíjením piva. A tak se stalo, že jsme byli svědky hádky místního majitele plážového baru se zaměstnankyní, která se rozhodla vyjádřit svůj názor na platové podmínky dosti přehlasitě a s kubánským temperamentem přímo majiteli baru. Za chvíli jsme sice byli jedinými hosty v baru bez obsluhy, ale zato jsme poznali, že servítky se neberou ani na kubánské, jinak celkem tiché pláži. Hádka skončila plácnutím utěrky na barový pult i odchodem servírky neznámo kam a majitel se ještě s velkým hudrováním po hodině a půl dohadů, musel ujmout oné utěrky sám a přinést nám žíznivým a nevěřícně kroutivým českým krkům ještě jedno kubánské pivo na osvěžení.
Varadero
Po celodenním plácání na pláži jsme načerpali další energii, ráno se pak rozloučili s Trinidadem nasedajíc do jednoho z taxíků směr Varadero, kde jsme sdíleli místo ještě s dalšími cestujícími tak, že by se mezi nás nevešel již ani špendlík. Obdivovali jsme snahu taxikáře nacpat kufry do kufru, neb to již vypadalo, že bude muset osedlat ještě osla a to nebohé zvíře poběží až na Varadero za námi. Po několikahodinové jízdě, tankování nafty u kompaněra na zahradě a jízdě po „dálnici“ mezi osly a koňmi s vozíky slámy a bůhvíčeho ještě, jsme dorazili do Varadera. Ubytovali se u místních v domku se třemi místnostmi, přičemž jedna byla pro nás a dvě pro tří generační rodinku - babička, děda, dcera, manžel, vnučka, vnuk a dvě kočky. Výhodu pokoje s jedním miniaturním okénkem v koupelně jsme shledali v tom, že tam alespoň nebude takové horko a po vyhnání pro nás nečekaných návštěvníků pokoje (pár švábů a mravenců ještě nikdy nikoho nezabilo), jsem se soustředili na pozitivní věci a to byla poloha domku dvě minuty od pláže, což při prozkoumávání kubánské plážové meky je přeci daleko důležitější než nějaké okno na pokoji.
Hotelové rezorty i s nabídkami předražených výletů a taxikáře jsme nechali ty tam a k poznávání opět využili vlastní pohon - nohy. Věděli jsme, že 20km dlouhou pláž nepřekonáme, ale překonali jsme alespoň část. Není divu, že ve 20. letech se zde usadili zbohatlíci a po druhé světové válce se zde vystavěli hotely a casina. Nic z toho dnes neubírá na kráse písečného pásu na Varaderu. Kdo hledá pravou kubánskou kulturu, v tomto místě skutečně nepochodí. Zato pro milovníky barů, koktejlů a krásných pláží, je to doslova ráj na zemi. Mezi nejznámější bary patří Beatles Bar Restaurant, kde dnes neuslyšíte jen kdysi zakázanou hudbu Beatles, ale veškerou směsici starých vypalovaček, která snad nikdy neomrzí. Relax to byl příjemný, ale nás čekal návrat na letiště a tedy do Havanny. Přes naše mezigenerační ubytovatele jsme sehnali opět místní taxi a nechali se zavést tam, kde jsme začínali. Přistavený místní taxík vypadal jako z muzea veteránů a i přes chybějící klimatizaci a polorozpadlé kožené sedačky, jsme měli radost, že jedeme stylově a modlili se, aby volant nebyl další chybějící součástí, jinak skvělých veteránů, které na Kubě snad přežijí všechno. Paní Elena v Havanně měla radost, že nás opět spatřila živé a celé a my měli radost, že jsme mohli jako na začátku, využít její útulný pokojík.
Poslední den
Poslední den před odletem v Havanně jsme nevynechali jako správní češi návštěvu La Taberna de la Muralla, malého minipivovaru na náměstí Plaza Vieja a nestačili jsme se divit, jak to těm kubáncům s tou výrobou piva jde. Zbyl i čas na procházku po Malecónu, takové havanské promenádě číslo jedna, kde se vlny atlantiku tříští tak, že nemusíte do sprchy a kde naproti přes Canal de Entrada dominuje tomuto místu přímořská pevnost Castillo de los tres reyes del Morro. Večer je tato promenáda milým místem, kde se scházejí milenci a pouliční umělci, kteří na rozdíl od milenců čekají za své představení úplatu. Nicméně mnoho snaživých a někdy i dětských nadějných kytaristů a zpěváků v jednom si ji opravdu zaslouží, protože stejně jako kroky salsy mají někteří kubánci prostě v nohou, mají i oni zlato v hrdle a nebojí se ho použít.
Doma nás přivítala zima, ale žádný sníh ani chlad neodvane teplé a někdy mile nemilé zážitky velmi specifické a svérázné země s jedinečnou atmosférou.
