Znovu objevená krása marockého Fesu
Pokaždé, když vzpomínám na uličky Fesu, okamžitě se mi vybaví úryvek z knihy jednoho amerického spisovatele, který dlouhou dobu žil v marockém Tangheru a pro Fes měl výborné doporučení, jak toto město poznat a to tak, že by se člověk měl…Ztratit v davu a nechat se jím vést, aniž by věděl kam a na jak dlouho…, aby spatřil krásu tam, kde je nejmenší šance, že by mohla exitovat… Paul Bowles to nemohl vystihnout lépe.
Popsat Fes v pár odstavcích se pro marockého nadšence stává velmi těžkým úkolem, neb projít všech zhruba 85 kilomentů feszkých uliček je pro ne-starousedlíka nemožné a vstřebat některé dojmy ze snahy projít alespoň část takového labyrintu se zdá být jako nepopsatelné.
Nicméně Fes jako takový by dnes neměl chybět v žádném základním itineráři při putování po Maroku. Toto nejstarší město a jedno ze čtyř královských měst (Marrakéš, Meknes, Rabat a… Fes) je hotovou ukázkou starého systému marocké mediny, kde i místní průvodce musí mít ještě asistenci, aby všechno uhlídal a nikoho neztratil, aby stejný nadšený cestovatel došel svého cíle a alespoň na chvíli proklouzl do této změti a spleti marocké kultury. Pokud ale bez spárů místních průvodců začnete pronikat hlouběji do mediny, bude vám připadat, jakoby měl Fes tisíc zatáček, osmset průchodů a pětset oslíků, kteří jsou hlavním dopravním prostředkem uvnitř tohoto kouzelného města a to včetně například svozu odpadu.
Až vás okouzlí orientální vůně koření marockých trhů, sušeného ovoce nebo zvuk tepání stříbrotepců, zkuste se prodrat k srdci staré medíny, kterou je bezpochyby Kairuánská měšita. Tento zelený klenot je sice, jako ostatní mešity (mimo Casablanky), běžnému turistovi uvnitř nedostupný, ale za nakouknutí, nejčastěji přes jedny z otevřených dveří, rozhodně stojí. Najít vchod do mešity někdy není jednoduché neboť celá mešita je úzce spojena s okolní medinou. Její prostor navazuje na fezské uličky a tak můžete chodit okolo ní, aniž byste si uvědomili, že je mešita přímo před vaším nosem. Jedno z fezských přísloví také říká, že všechny cesty ve Fesu vedou ke Kairuánské mešitě. O něco jednoduší je celou mešitu spatřit z výšky, tedy když vylezete na terasu jednoho z fezských riádů (dnes převážně restaurací) nedaleko mešity, objeví se před vámi střecha pokryta typickými zelenými kachlíky. Pokud si nejste jisti na jakou terasu se za výhledem vydat, za drobný „bakšiš“ by neměl být s radou kuky kam sebemenší problém. S datem založení 859 je mešita s přilehlou univerzitou nejstarší univerzitou na světě (o titul soupeří ještě s univerzitou v Káhiře), v tomto roce ji zde založila dcera movitého uprchlíka z mešta Kairuánu dnešního Tunisu. Také kapacita není zanedbatelná neb pojme až 20 000 lidí. Mešita se pyšnila i titulem největší mešity v Maroku, než se na scéně objevila gigantická mešita Hasana II. v Casablance. I dnes je Kairuánská mešita středem náboženského života v celé zemi, určuje například načasování ramadánu i jiných islámských svátků.
Když v 9. století syn samotného zakladatele Fesu Idriss II. zahájil aktivní výstavbu města, tak z andaluské Cordóby a tuniského Kairuánu se právě sem přesunula značná část obyvatel. Proto se dnes setkáme ve Fesu i s andaluskou čtvrtí a právě Kairuánskou mešitou.
Není to ale jen pozůstatek devátého století, co nechalo otisk na podobě starého města. S dynastií Merenidů, kteří dobili Fes v roce 1248, začala nová éra pro tehdy trochu zapomenuté město. Merenidé jako správní osvětové ve vzdělání, nechávali zbudovat tzv. náboženské školy tedy medresy. Dnes se do nich můžete podívat a jednou z nejvzácnějších ukázek architektury této doby, která do jisté míry vyváží to, že se nemůžete podívat do mešit, naleznete právě ve Fesu. Medresa Bou Inania, údajně nejnádhernější z medres v Maroku byla zbudována sultánem Bou Inanem v polovině 14. století. Vzhledem ke své nemilé pověsti a krutým vraždám sultán tehdy nebyl v očích náboženské obce ve Fesu příliš uznáván jako plnohodnotný panovník. Byl si toho vědom a jako správný sultán chtěl vypadat co nejlépe a stoupnout na hodnotě i vylepšit si renomé. A tak náboženský vůdce z Kairuánské mešity sultánovi jednoho dne poradil, aby nelenil, a pokud chce odčinit své chování, ať nechá postavit náboženskou školu na místě, které dříve sloužilo jako smetiště. Rada se Bou Inanovi zalíbila a založení medresy na tomto místě se mu jevilo jako celkem zadostiučiňující počin. Vznikl skvost z cedrového vyřezávaného dřeva s islámskou kaligrafií a štukem plným ornamentů tolik typických pro celou oblast Maghrebu. Pokud byste si chtěli vychutnat ještě více z tohoto období vlády merenidů, zavítejte i do Meknesu, kde se nachází sestřička této medresy stejnojmenná Bou Inania. Není tak honosná, ale je ukrytá za úzkým vchodem v uličkách staré mediny a na začátku bludiště mekneských súků. Mimo jiné se zde v klidu můžete pokochat i výhledem z přístupné otevřené střechy. Tady vás překvapí minarety a původní kachle na střeše zbarvené do islámské zelené, která je i barvou celého Meknesu. Na rozdíl od Fesu, jemuž náleží barva modrá. Modrá je i vstupní brána do staré fezské mediny nebo-li do Fesu el Badi. Brána není zdaleka stejného stáří jako medina, ale je pozůstatkem vlády Francouzů z roku 1913. Mohutná vstupní brána je tedy logicky oděna z jedné strany do modré barvy Fesu a z druhé vnitřní strany okouzlí sytou zelenou na znamení islámu.
Nevšedním zážitkem a až nadmíru fotografickým, který by vás neměl minout, jsou koželužny. Říká se, že ty zdejší jsou jedny z nejhezčích. Krásný pohled přesycený orientu, barev, kůže a kádí, kde se odehrává celý proces barvení kůže, doprovází i specifický řekněme „kožní smrad“. Pro zmírnění tohoto odéru při návštěvě každého takového místa, dostanete do ruky větvičku čerstvé máty, která chvílemi může být víc než užitečná. Zpravidla se do koželužen dostanete z jedné okolní prodejny. Kolem koželužen totiž není nouze o obchodníky s kůží a o nespočet výrobků z jejich produkce. Než se pustíte do obchodování a smlouvání o ceně vámi vybraného koženého kousku, ať už to bude kabelka, kožená bunda nebo pásek či peněženka, vystoupejte do nejvyšších pater prodejny a nažhavte fotoaparát… protože, tady budete mít co fotit. Některý ze zaměstnanců vám i rád ochotně poví něco o tradičním postupu zpracování kůže, který se údajně nemění od středověkého 13. století. Dle prodejců by vše mělo být čistě přírodní. Nutno podotknout, že dnes se již kůže zpracovává i v moderních „koželužnách“ a to pomocí chemikálií. Nicméně zachovalý skanzen, kde se pořád pracuje, je známkou obětavosti místních řemeslníků při výrobě konečného produktu. Při fotografování a pozorování se nenechte rušit místními prodejci, kteří vás budou chtít za chvilinku nalákat na nějaký ten pěkný kožený kousek, oni rádi počkají. Pokud se však k nějaké koupi rozhodnete, smlouvejte. Jako zpravidla všude v Maroku i zde platí, že se můžete dostat tímto způsobem na zajímavé ceny a vzhledem k tomu, jakou na vás vybalí cenu prodejce kůže na začátku, vám nic jiného nezbude. Zde se ani neočekává, že byste kývly a hned šli k pokladně. Dejte si mátový čaj, dejte si na čas a v klidu vše proberte. Rozmyslete si, kolik za daný výrobek jste ochotni zaplatit a neříkejte naopak cenu, kterou nejste ochotni dát jako konečnou. Nechte prodejce vypovídat se, diskutujte a pokud se nakonec domluvíte, stali jste se alespoň na chvíli součástí pravé marocké kultury.
